Proč jezdím "s děckem (někdy) středem jízdního pruhu"

(24. 6. 2020 / Bělohorská, Praha 6)

Dnes jsem byla po dlouhé době vytroubena a okřiknuta řidičem, který projevil velký strach o moje dítě a proto bylo pro něj nezbytně nutné mě předjíždět v prostoru mezi tramvají a parkujícími auty a následně také v úzkém prostoru vedle tramvajové zastávky. Vlastně to byl asi první konflikt od té doby, co mám děti.

Na odpověď nepočkal. Dojela jsem ho v křižovatce pod kopcem, ale okénko už měl zarolované.

Tak jo, proč tedy vlastně zabírám celý pruh? A proč to dělám ještě častěji když jedu s dítětem? Z osobní zkušenosti vím, že zhruba třetina řidičů aut mi nenechává při předjíždění dostatečný odstup. A to ani když ve vozovce prostor na větší vybočení je. V užších místech (kde se vedle sebe s bezpečným odstupem prostě nevejdeme) umožnění předjíždění proto neriskuji a tím spíše když vezu dítě v cyklosedačce. Nikdy nevím, kdy se ta malá holčička rozhodne si trochu zatančit a moje vyrovnávání váhy pak může zapříčinit nečekané vybočení. I když se některým řidičům aut může zdát, že prostoru je dost, zejména v případě jízdy v pruhu podél zaparkovaných aut bych ráda připomněla, že zatímco člověk v autě někomu při hloupé souhře náhod maximálně urazí dveře, cyklistovi jde při stejné souhře náhod o život.

Snažím se být ohleduplná ke všem účastníkům provozu, takže v místech, kde to jde, před sebe i na těchto úzkých komunikacích auta většinou pouštím. Držím si dobrou karmu, ale zdraví mejch dětí mám na prvním místě, což je, doufám, pochopitelné.

Takže až budete chtít někde předjíždět cyklistu, vzpomeňte si na mě a zkuste se vžít do jeho situace.

Mimochodem teď leží ve sněmovně návrh na zakotvení bezpečného odstupu min. 1,5 m při předjíždění cyklisty. Bezpečnosti slabších účastníků by to rozhodně pomohlo. Pokud jste taky pro, napište svému poslanci!

Slavíme 1. Výročí!!!

Ahoj kamarádi, tak my vám dneska trochu zabilancujem. Co jsme všechno stihli?

Zasadili jsme strom. Díky, Josefe! Stále žije a shodou zábavnejch okolností nám kolem něj zarostl záhonek dýněmi (že by máslová?) ;---)

Stihli jsme si užít skoro všechny vaše šlechetné dary. Koupili jsme si z druhý ruky Yoga book, rozbili jsme mu jeho supr cool dotykovou klávesnici a nechali ho opravit. Koupili jsme z druhý ruky smoothie mixér, ve kterým kromě jiného meleme kávu, když se nám rozbije ruční mlýnek (jaké barbarství!). Omlouváme se všem, kteří si pro nás přáli mlýnek na zrní, nakonec jsme peníze využili na akutní řešení technických problémů naší kompudomácnosti, kdy nám kleklo naše PC. Teď máme dělo, rozčilujeme se nad nutností všelijakejch upgradů a nad přechytralostí operačního systému, kterej je len dneska už fakt nutnost (podotýkám, že na Apple si stále ještě netroufáme ;---)).

Ale užili jsme si krásnou svatební cestu do Budapešti, s břichem v nočním lehátkovým voze, a potom na oranžových kolech po městě, který je takovou trochu hipstřejší Prahou s boží gastronomií;---) Víc o tom na instagramu pod hashtagem #polakovinakolehoneymoon

Náš kamarád Antoan mám stihl velmi rychle sestříhat video z obřadu (točený na ajfounu;---), takže pro ty, kdo se nedostali do sálu nebo prošvihli náš svatební slib, můžete si ho připomenout tady...

A když jsme u těch slibů... Do roka a do dne se nám stihlo narodit naše druhé dítě. Dcera Adina. Ušlechtilá vlčice, 14. 8. 2018. Zuzu zaskočily den na to zdravotní komplikace, ze kterejch se vzpamatovává ještě v těchto dnech. Ale všichni věříme, že to byly taky jenom souhry náhod, který ji donutily odpočívat a po kterejch zbydou jen vzpomínky.

A kvůli těm rodičovskejm radovánkám teda moc nestíháme to ostatní... máme tunu záběrů z cyklojízdy (díky, Štěpáne!) například, a vaše přání jsou taky pořád v papírové tašce. Ale byl to nezapomenutelnej den, zejména díky vám všem!