Tak vysněná posvatební cesta nás sice ještě čeká, ale my si ten čas rádi plníme dalšími drobnými dobrodružstvími. A protože máme tak akčního bratra, který rok, co rok pořádá tzv. "cyklopaprskovité výlety", nemohli jsme odmítnout ani letos, i kdybychom zrovna měli řešit ty různý administrativní záležitosti, co se po svatbě řeší.
Letos jsme jeli s jednou malou novinkou. Dali jsme si takový rodinný challenge, kdy jsme nevyužili nabídek na svezení a jako správní CAR-FREE vyrazili skutečně po vlastní ose vlakem. Sami. Dokonce jsme málem odjeli naložení skutečně kompletní bagáží. Pět minut před odjezdem nakonec přecijen přijel kamarád, co nám jeden kufřík do auta naložil.
A tak jsme dali Aloise do sedačky, chariota naplnili ostatními věcmi, které jinak mohli zůstat na Foldyho nosiči, jenže v tom rychloodjezdu se těm méně vyrovnaným z nás nedařilo je na Foldyho připevnit.
Cestou tam jsme nic nefotili, protože jsme měli přecijen trochu nervy z toho nastupování a vystupování, ale cestou zpět už všechno šlapalo jak namazanej stroj. Pár tipů, které se osvědčily nám, přidám později:---)
Car-free cestování má jednu prověřenou výhodu. Můžete totiž během cesty leccos zažít. Třeba potkáte dva malajce, kteří každoročně na čtrnáct dnů vyjedou někam pryč. Skládačky Brompton v tašce a pár drobných baťůžků k tomu. Lidi, co se nebojej žít svůj pro běžné obyvatele Malaisie úplně zvrácenej sen o životě v pohybu. Co vypadaj jen o pár let starší než vy a přitom maj děti jen o pár let mladší. Jeden introvert, co to má v hlavě zřejmě docela srovnaný a jedna paní, co se nebojí ničeho, co jí život přinese. A dohromady tvořej tuhle dvojici, co je radost s ní jet pár zastávek v jednom kupé. Srdce na dlaničce a povídaj příběhy. Těch čtrnáct dnů v roce, kdy nechaj práci doma jim přináší tolik věcí, o kterých se dá povídat. Ve větru a v dešti ještě dneska cestujou někde mezi Vídní a Bratislavou. Díky.
Jasně, pak taky potkáte nějaký šílence, co řvou na celej vagon písně od kabátů, ale taky lidi, co vám pomůžou když viděj ve vašich tvářích hrůzu, že dítě, kolo, nebo vozejk nestihne vystoupit. A jsou to často cizinci, což možná nemusí bejt takový překvapení.
Těch pár výletů, co jsme vykonali ze základního tábora ve Staňkově nedaleko Třeboně byly jen ověřením toho, že jsme dobře vybavení, dobře synchronizovaný a že všichni tři milujeme tenhle život v pohybu, o kterým vyprávěla dvojice z druhý strany zeměkoule. Ale jasně, vydělávat se na to musí, to zas ne že ne.
A tak už třetí den čekáme na tátu jak na smilování, protože život mezi vařením a hřištěm zas nebaví mě. Zvlášť, když se nám léto tak předčasně proměnilo v podzim.
